Po přibližně třiceti letech, od poslední velké společenské změny, se naše společnost opět dostává na dějinné rozcestí. Zatímco v minulosti to obvykle bylo tak, že většina lidí tušila či dokonce i věděla, že stávající systém je špatný a že je ho nutno nahradit, tak současná společnost ve své velké většině sice vyciťuje, že tu něco není v pořádku, ale co, a jak to nahradit, netuší. Vtip je v tom, že lidé dosud nedozráli do stavu, aby se zcela nasytili tím, co současnost nabízí a aby to mohli odložit.
Tuší a vnímá to jen úzká skupina lidí, kteří jsou na vysokých stupních či úrovních svého Vědomí.
Proto vzniká ve společnosti napětí, které ale zatím nemá možnost se uvolnit.
Abychom tomu dobře porozuměli, tak je nutno si rozebrat příčiny tohoto napětí, tohoto tlaku uvnitř společnosti a porozumět tomu, co to vše znamená a co to představuje.
Těsně před tím, nežli došlo u nás k "17. listopadu 1989", se stala jedna velmi významná událost, která prakticky zapadla nepozorována v dějinném kvasu. Touto událostí bylo vyvázání dolaru, jakožto hlavní světové měny, z vazby na zlato. To znamenalo zrušení posledního omezení, které měla finanční loby, čímž jí byly zcela uvolněny možnosti světovlády. Od tohoto okamžiku se na světě vše mění. Končí klasický kapitalismus a s ním i to, co jsme nazývali socialismem, respektive komunismem a nastupuje zcela nový společenský řád, a to FINANČNÍ SYSTÉM.
Ve společnosti se vše začíná poměřovat jediným ukazatelem a tím jsou finance. Ne že by tomu nebylo tak i dříve. Ano bylo. Ale teď je tento ukazatel tím ukazatelem nejhlavnějším a mnohdy dokonce jediným. To, co zde vymizelo, a to dokonale, je lidskost. Morálně-mravní hodnoty lidskosti jsou znevažovány a považovány za slabost.
Protože v tomto společenském řádu žijeme, tak si mnohé jeho stavy ani neuvědomujeme a jsme tak podobni žábě, která se nechá v postupně ohřívané vodě i uvařit, zatímco by z horké vody vyskočila, kdyby jí do ní někdo hodil.
Hlavní poznávací ukazatel tohoto finančního systému je jeho vztah k financím. Zatímco kapitalista svůj zisk stanoví pomocí marže, kterou je navýšení ceny výrobku o 15 % až 25 %, tak dnes se prodejní cena stanovuje na základě toho, za co se dá ten, který výrobek prodat, a přitom je mnohdy až o stovky procent dražší nežli původní pořizovací cena. V historii to vedlo vždy ke katastrofám. Příkladem může být například středověké Španělsko a jeho "laciné" zisky zlata z Ameriky. Po cca 100 letech došlo ke kolapsu Španělska. Těžila z toho tehdy Anglie, kde přidaná hodnota odpovídala. Viz historie.
Pro nás je ale v tuto dobu rozhodující především to, že tu dochází k již zmíněnému kolapsu morálně-mravních hodnot, což má za následek zhrubnutí mezilidských vztahů ve všech společenských sférách a také neschopnost vyciťování krásna, dobra a lásky. Tak je možné, že na univerzitách má možnost přednášet člověk, jehož názory jsou nejen zcestné, ale jsou i naprosto zavádějící a škodlivé. Na výstavách se tak může prezentovat i ten, kdo nemá naprosto žádné umělecké cítění, a naopak je ve stavu zvrácenosti.
Vše se zaštituje slovem "svoboda", ať už je to umění, projev či tisk, nebo něco jiného a jak si později ukážeme, tak jde pouze o neschopnost dotyčných lidí rozpoznat to, co vůbec svoboda je. K tomuto tématu se ještě vrátíme. Nyní se podíváme na současnou snahu z tohoto marasmu vyjít. Že jde o pokus, který nemá šanci na úspěch, ponechme zatím stranou.
Co je charta 2022?
Jde tu o pokus vytvořit alternativu ke stávajícímu společenskému systému. To samo o sobě by bylo velmi dobré, protože tento stávající systém, respektive jeho systém řízení, vykazuje povážlivé nedostatky. Problém je ale v tom, že tento nově vznikající názorový proud tyto nedostatky neřeší a snaží se napravovat jen takové, které mu nejvíce vadí. I ty je zapotřebí pochopitelně řešit, ale bez vyřešení těch základních, které způsobují propad této společnosti, je to jen plácnutí do vody, a tím pokračování v celkové krizi společnosti. To nejdůležitější, to znamená zvednutí morálně-mravního systému zde vůbec není řešeno a systém lidských hodnot je nepochopen. Opět je tu uplatněn onen nesmyslný materialistický pohled na hodnotu svobody, který vše jen ještě více zkresluje. Protože jde o zásadní lidské nazírání na tuto společnost, tak si tento pojem, a nejenom ten, necháme na důkladnější rozbor, a to v samostatném odstavci této úvahy.
Takže abychom si to rozebrali.
Tato společnost je společností oligarchů. Vládnutí je tu prováděno pomocí politiků, kteří jsou ve skrytu těmito oligarchy řízeni. Vše je provázáno pomocí mamonu peněz a pochopitelně i osobní moci. Volby jsou zde prováděny pomocí nastrčených stran, nebo i jednotlivých osobností, ale tak, že za nimi stojí také ti mocní. Tyto volby jsou novodobým výtvorem a existují v této podobě cca 150 let. Zvolený člověk je tím, kdo chce rozhodovat a vládnout. Jde tak o systém, který podporuje v lidech ego, nesnášenlivost, rivalitu a touhu po moci a mamonu.
Volby.
Skutečné volby, které jsou známy na zemi už víc než dva tisíce let, probíhají zcela jinak a jejich výsledkem je také zcela jiné politické klima. Jak by tedy tyto volby měly vypadat? Uvedu zde jednoduchý příklad s tím, že poukážu na hlavní smysl těchto voleb, kterým je získání důvěry lidí k sobě navzájem a tím pochopitelně i k řídícím systémům společnosti.
Takže jak dosáhnout toho, aby nás nezastupoval produkt oligarchů, ale reprezentanti lidu v systému skutečné demokracie? Tyto principy byly popsány už v mnoha mých úvahách a publikacích, takže jen krátce. Při setkání místních lidí v počtu 100 až 300 lidí si do jejich připraveného seznamu každý zaškrtne toho, koho upřednostňuje do vedení obce (sdružení), pochopitelně mimo sebe. Tím je vše skončeno. Zvolení lidé pak v dalším kole zvolí ze svého středu oblastní zastupitelstvo, to pak okresní a následně bude zvoleno krajské, ze kterého vzniknou státní orgány. To se děje pomocí klíče 1:10. (Takže 10 obcí volí jedno oblastní středisko.) Je jasné, že zvolení lidé budou lidmi, kteří mají důvěru obyvatelstva a jsou v daném regionu na nejvyšším postu úrovně vědomí. Darebáci, lumpové a zloději v tomto systému evidentně propadnou. Jak jednoduché.
Paradoxem těchto voleb je skutečnost, že zvolení lidé netouží po tom, aby stáli v čele společenství. Netouží totiž po moci. Úřadu se ujímají až v okamžiku, kdy si uvědomí, že nepřijetím by znevážili nebo dokonce pošlapali to nejcennější co získali během života, a to je DŮVĚRA občanů. Jsou tak zárukou toho, že budou automaticky vytvářet přátelské ovzduší a lidé jim nejen budou důvěřovat, ale budou je i ctít. Jak velký je to rozdíl proti současnosti, kdy slovo "politik" je dehonestující označení.
Výsledek těchto voleb ale diametrálně mění společnost. Protože se do popředí dostávají lidé, kteří mají důvěru občanů a se kterými se jakýkoliv občan může přijít radit. Tito lidé nejenomže mají důvěru ostatních, ale oni vidí smysl své činnosti v tom, že těmto lidem slouží. A to je ten obrovský rozdíl. Od těch, kteří chtějí lidem vládnout, přechází systém k těm, kdo občanům slouží. To je teprve Demokracie, to je teprve demokratický systém, protože do popředí se dostávají nejmoudřejší lidé s největší oblibou, a hlavně s důvěrou od lidí.
Je pochopitelné, že v tomto systému nemůže existovat parlament, ve kterém drtivá většina poslanců nejenomže nemá právní vzdělání a o právu nic neví, ale je i na nízké úrovni vědomí, která de facto vylučuje objektivní rozhodování.
Tito moudří lidé by automaticky zajistili, že na odborných místech musí být skuteční odborníci a že není možné, aby stát byl řízen lobbisty a lidmi, kteří jsou obecně nazýváni mafií.
Je jasné, že celé obory by musely doznat podstatných změn. Ze systému, který je orientován na moc a peníze, by je bylo nutno přeorientovat na službu lidem.
To by mělo zásadní vliv na celkový rozvoj společnosti, která by tak dostala možnost vyjít z porušených morálně mravních hodnot do stavu, ve kterém by bylo úžasné žít.
Ne, není to žádná utopie a příslušné dokumenty o řízení společnosti, o řízení hospodářského systému, o vzdělání, o školství a o mnoha dalších oborech jsou už dávno zpracovány. Čeká se jen na člověka. Čeká se na to, až současný člověk pochopí, že smysl žití není v mamonu a moci, ale v soužití, v tom, že spolupráce je daleko lepší nežli již zmíněná moc a peníze.
Svoboda Rovnost Bratrství (Spolupráce)
Toto heslo se objevilo na barikádách v Paříži před více než 200 lety za Francouzské revoluce. Toto heslo je de facto program budoucnosti a života budoucí společnosti. Bohužel zůstalo nejen zbožným přáním, ale během doby se zcela proměnilo, a to naprosto k nepoznání. Stalo se tak především zkomolením jeho významu. Takže si zde napřed vyjasníme to, co jednotlivá slova tohoto hesla představují, a teprve pak i to, co toto heslo znamená jako celek.
Svoboda
Svoboda je vnitřní stav toho kterého jedince. Jde o vnitřní schopnosti a sílu, které jsou odvozeny od jeho Vědomí, tedy od jeho vlastní podstaty. Svobodným tedy může být i otrok v řetězech, zatímco vládce (král), může být zajatcem svých emocí a svého ega, a tudíž nesvobodným člověkem.
Svobodní jsou tedy umělci – malíři, spisovatelé, sochaři a podobně. Jsou jimi i volnomyšlenkáři a přírodní lidé. Jsou jimi všichni, kteří svou svobodu uplatňuji zevnitř sebe sama a nenechávají se ničím spoutat. Jde zkrátka o vyjádření myšlenkového potenciálu vlastní osoby, která pomocí své tvorby je tak schopna ho dát k dispozici i jiným. Jde o projev jeho Vědomí, které není spoutáno Egem.
Rovnost
Rovnost znamená takový stav, který umožní rovný přístup ke všemu, co můžeme vnímat kolem sebe v této společnosti. Tedy nejen ke vzdělání, ale i k možnosti se k čemukoliv vyjádřit, cokoliv vyznávat či cokoliv ctít. Rovnost znamená mít možnost šířit své myšlenky, ale neznamená je mít možnost prosazovat a na jejich základě vytvářet dogmata. Komunistické heslo – "Svoboda je poznaná nutnost, které říká, že má svoboda končí tam, kde narazí na svobodu někoho jiného", je typickým příkladem demagogie a neschopnosti vůbec chápat co je svoboda a co je rovnost. Rovnost je nutno uplatnit před soudem, zrovna tak i v politice. Národy (státy) jsou si rovny, stejně tak jako lidé. Výraz svoboda národa nebo výraz svoboda tisku je tedy naprostým nesmyslem. Jde tu o rovnost přístupu. Ten je pochopitelně podmíněn tím, že zde musí existovat systém moudrosti, který je vyjádřen právě společenským řádem, tedy Skutečnou demokracií v jejímž čele stojí lidé s vysokým stupněm Vědomí (nad 500+). Teprve uplatněním této rovnosti v praxi se vytváří předpoklad zavedení opravdové a tím i skutečně demokratické společnosti.
Bratrství (Spolupráce)
I tento fenomén je v současnosti prakticky neznámým pojmem. Slovo "bratrství" je příliš často spojováno s komunistickým ideologickým systémem, a proto jsem ho doplnil vhodnějším výrazem. Bohužel i tento výraz, který je sice správný, není zcela vypovídající v dnešní době. Je to způsobeno tím, že tu v dnešní době není realizován a lidé ho nemohou tím pádem prožívat a žít. Takže si ho musíme napřed řádně přiblížit, abychom pochopili oč jde. Jde totiž o to, že výrazem spolupráce není stav, který znamená pracovat spolu, ale stav, který je naplněn kooperací, harmonií, souzněním, a především vcítěním se do celkového dění do té míry, že je tu vytvářen vyšší stav bytí, který se navenek začíná jevit jako celek. Nejlépe je to vysvětlitelné na příkladech.
V lidském těle bylo rozpoznáno velké množství buněk. Napřed se mluvilo o miliardách, dnes se dokonce hovoří o bilionech jedinců. Tyto buňky jsou živí tvorové, mají svůj vlastní život, a přesto spolu spolupracují. Na prvním stupni vytvářejí orgány, které na druhém stupni vytvářejí další vyšší typ žití, tedy nás, živou bytost. Jsme tak těmi, komu je život umožněn díky tomu, že na nižší rovině jistá skupina živých tvorů je schopna spolupráce. Je to přesně koordinovaná činnost, která vytváří možnost vytváření jednak velmi sofistikovaných orgánů, a jednak i to, že celý systém může dále "růst" ve smyslu vytvoření ještě vyšších stavů, tedy člověka. Je jasné, že jakákoliv chyba ve spolupráci těchto buněk je na závadu a je škodlivá. Příkladem je na příklad rakovina. To je stav, kdy naprosto zdravé buňky se osamostatní a nespolupracují.
Jiným příkladem, tentokráte již z lidského života, je spolupráce, kterou zavedl Tomáš Baťa za První republiky. Zrušil stav "zaměstnavatel – zaměstnanec" a nahradil ho stavem partnerství. On i poslední metař v jeho závodu byli partneři. Oba dostávali plat, který byl veřejný. Oba byli odměňováni dle toho, co vykonali. Baťa za to, že byl schopen řídit podnik a zajišťovat jeho chod, metař za fyzickou práci a zručnost. Oba byli v závodě vážení a oba byli nepostradatelní. Oba přispívali k rozkvětu podniku a obou si systém cenil.
Dalším příkladem může být třeba i systém práce člověka, kdy potřebuje vykonat tak banální práci, jakou je práce s lopatou. Kde je tu ale ta spolupráce? Je v činnosti, jakou pracují ruce. Jedna lopatu chytne podhmatem a druhá nadhmatem, tedy spolupracují.
Konec konců i evoluce je ukázkou spolupráce. Vývoj probíhal díky spolupráci, a nikoliv díky tomu, jak se donedávna domnívali vědci, přežitím nejsinějšího.
No a nyní si tedy můžeme toto heslo, které je tu již více než 200 let, zkusit aplikovat v naší civilizaci, v naší společnosti.
Společnost budoucnosti
Takže nejde jen o to, abychom nastolili skutečné, tedy opravdově demokratické volby, které by zajistily to, že k moci se dostanou skutečně odpovědní, a především moudří lidé, kteří budou ctít pravdu a morálně-mravní hodnoty, ale že i my ostatní budeme schopni v této společnosti žít.
Zdánlivě vše vypadá velmi snadno. Kdo by nechtěl žít ve společnosti, která je řízena moudrými a odpovědnými lidmi?
Jenomže lidé, kteří by měli být pro tuto společnost přínosem by měli být těmi, kdo moc a mamon vymění za skutečné poznání a za skutečné prožívání života, které je založeno na vyšších hodnotách. Měli by s ostatními spolupracovat a vytvářet v kulturních souručenstvích základy, které se promítnou do Vědomí Země jako to, co celé lidstvo pozvedne na vyšší úroveň bytí. Nejen, že ho sjednotí, podobně jako jsou sjednoceny buňky v lidském těle, ale dá mu i smysl a cíl.
Takže není možné požadovat, aby na univerzitách mohl promlouvat každý, kdo má ambice se prosazovat (populista), ale pouze ten, jehož hodnota projevu představuje pro univerzitu přínos. Rovnost přístupu neznamená degradaci projevu, ale její kultivaci tím, že místo blábolů se umožní promlouvat těm, kdo jsou na úrovni Vědomí na hodnotách 500+ a to bez rozdílu. V současnosti všechny významné univerzity světa šly rapidně dolů v hodnocení dle Mapy Vědomí (jsou pod 200 dle Hawkinse) právě proto, že doznaly příliv těchto populistů s velmi nízkým stupněm Vědomí, a tak degradovaly na nižší hodnotu.
To samé se týká tisku, masmédií a vůbec sdělovacích prostředků. Pokud zde budou kralovat lidé, kteří jsou pod úrovní 200, tedy ti, kteří běžně zaměňují pravdu se lží, tak jako je tomu dnes, pak něco takového, jako je výše zmíněná společnost, zůstane jen zbožným přáním.
Je samozřejmě nesmyslem, aby ve sdělovacích prostředcích mohl promlouvat každý, kdo to uzná za vhodné, ale pouze ten, jehož projev, či lépe řečeno hodnota jeho projevu, bude hodnotná a přínosná. Takový člověk musí mít možnost promluvit, a to za všech okolností. To, jaká je hodnota, či úroveň jeho projevu, je snadno testovatelná, a tudíž i ověřitelná. Je to dáno odkazem vynikajícího psychoanalytika světového formátu, který navázal na práce slavného Carla Junga. Jde o vědce a psychoanalytika Davida R. Hawkinse a hlavně o jeho dílo, které nemá ve světě obdoby.
Dalo by se toho napsat mnohem více, ale i toto stačí k tomu, aby byl nastíněn budoucí trend vývoje.
Dokud se mezi sebou budeme hašteřit, soutěžit a konkurovat si a přitom nepochopíme, že musíme vzájemně spolupracovat, tak se k němu nepřiblížíme ani o píď, a to i přes to, že můžeme pronášet jakékoliv projevy, prohlášení či podepisovat jakékoliv deklarace.
Pokud ale spolu začneme spolupracovat a nepůjde nám o moc a majetek, ale o Pravdu, tak tam budeme dřív, než se nadějeme.
—————
